Cisterciácký klášter Osek
V podhůří Krušných hor, nedaleko saské hranice, vznikl kolem roku 1206 klášter Osek. V době svého příchodu do Oseka měli cisterciáci za sebou již téměř šestileté období, kdy konvent žil v Mašťově na panství Milhoštů, kteří mnichy do Čech původně pozvali.
Na panství v Oseku se jich ujal významný šlechtický rod Hrabišiců. Pod ochranou nového zakladatelského rodu začal osecký klášter rychle prosperovat. Jedním z jeho nejslavnějších období se stala 30. léta 13 století.Tehdy stanul v čele kláštera opat Slavko, vnuk zakladatele oseckého kláštera.
Založení řádu
Řád cisterciáků vznikl z prvního evropského řádu benediktinů, reformou řeholních pravidel, kterou koncem 11. století provedl Robert z Molesme a posléze i jeho následovník svatý Bernard v burgundském konventu v Citeaux, prvním cisterciáckém klášteře na světě.
Historie kláštera
Milhost ml. z Mašťova roku 1191 požádal opata Erkenberta z cisterciáckého kláštera ve Valdsasích o vyslání skupiny mnichů, kteří by v Mašťově založili nový klášter a pomohli kultivovat zdejší kraj.
Cisterciáci přišli již na jaře příštího roku. Ihned po příchodu byli Milhostem štědře obdarováni – získali celkem 15 českých vesnic, 2 dvorce a důchod z tržního místa. Nedlouho po usazení šedých mnichů se začaly objevovat první spory. Milhost, který počítal s tím, že svůj majetek díky cisterciákům ještě znásobí, se nechtěl zcela vzdát vlivu nad darovaným územím, mniši se však nechtěli podřizovat. Čtyři roky trvající při musel rozhodnout až Jindřich Břetislav, český kníže z rodu Přemyslovců, potvrzením konfirmační listiny pro klášter v roce 1196. Ani poté však spory neustaly.
Když se pak osecký velmož Slavek z rodu Hrabišiců sháněl po vhodném konventu, Milhost mu svémnichy nabídl. A tak v době 1196 – 1197 cisterciáci z Mašťova odcházejí a zakládají nový klášter v Oseku.
Osecký klášter prožíval zprvu bouřlivý rozkvět.Poté přišla léta úpadku. Na konci 40. let 13. století byl klášter napaden vojsky Přemysla Otakara II., který chtěl svému otci Václavu I. zamezit přístup k materiálním a finančním zdrojům.
Roku 1278 byl klášter vypleněn braniborskými vojsky. Husitská vojska napadla klášter v roce 1421, kdy husité klášter vypálili a mniši se museli uchýlit do opatství Altzella, klášterní majetek postupně rozebíral Zikmund Lucemburský. Roku 1429 byl klášter znovu poničen a mniši povražděni.
Rozebírání majetku oseckého kláštera pokračovalo až do roku 1580, kdy byl na popud Rudolfa II. klášter zrušen. Majetek připadl pražskému arcibiskupství a mniši byli donuceni odejít na Zbraslav.
Zrušení kláštera bylo anulováno v roce 1614 papežem Pavlem V. Během třicetileté války (1618 – 1648) bylo osecké panství zkonfiskováno protestanty a prodáno několika kupcům.
Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 padlo rozhodnutí vrátit klášter zpět do rukou arcibiskupství a dne 4. 7. 1623 byl vydán dekret, který nařizoval vrátit klášter v Oseku zpět cisterciákům.
Doopravdy byl klášter vrácen řádu až 17. 5. 1626. Od tohoto roku začal klášter získávat zpět svoji slávu, která se naplno rozvinula v 18. století.
Barokní rozkvět kláštera
18. století – barokní rozkvět kláštera, přestavba konventu a kostela. O to se zasloužili dva z nejvýznamnějších opatů kláštera – opat Laurencius Knittl zvaný Scipio a opat Benedikt Littwerig.
Opat Laurencius s obnovou kláštera začal, Litwerig v ní pokračoval, v letech1712 – 1718 nechal provést přestavbu kláštera do té podoby, v jaké je dnes. Tuto přestavbu svěřil opat Littwerig litoměřickému staviteli italského původu Octaviu Broggiovi.
V době působení těchto dvou osvícených opatů byla založena například lékárna, hospitál, manufakturní výroba a klášterní zahrady ve stylu francouzských zámeckých zahrad.
Úpadek kláštera v 50. letech minulého století
Po roce 1945 museli cisterciáci, jako už několikrát v minulosti, klášter opustit. Vystřídali je salesiáni, kteří zde svobodně pobývali až do roku 1950, kdy celý komplex zabral stát a zřídil zde internační tábor nejprve pro 230 mnichů, kněží a noviců, kteří byli průběžně odváženi do různých věznic na nucené práce např. do Příbrami nebo Jáchymova, do uranových dolů. V roce 1954 zde byl zřízen charitní domov pro 300 řeholních sester, které pocházely ze šesti různých řeholních řádů. Ty v oseckém klášteře pobývaly až do roku 1993, kdy se mohly vrátit zpátky do svých mateřských klášterů.
Cisterciáci se do Oseka vrátili už v roce 1989, ale oficiálně získali klášter zpět až v roce 1991, kdy byl zvolen do funkce opat Bernard Thebes.
Dnes je klášter financován státními dotacemi, žije také z milodarů a slouží jako kulturní a turistické centrum, které nabízí možnost pohlédnout do historie a to hned v několika etapách – od doby románské až po barokní.
V roce 1992 se v klášteře konal 14. světový kongres Asociace sv. Benedikta, patrona Evropy. Při té příležitosti byl založen Kruh přátel kláštera Osek. Jeho členové pocházejí z celého světa a mají jediný úkol – ze všech sil a jakýmkoli způsobem pomáhat oseckému klášteru, aby i další generace mohly posedět ve stínu klášterních zdí s pohledem na lidské dílo, které přetrvalo věky. Od roku 1995 je klášter Národní kulturní památkou.
Současná situace
Klášter patří do Kongregace Nejčistšího srdce Panny Marie,v jejímž čele stojí cisterciácký klášter Sostrup v Dánsku. Matka představená Tereza je pověřena generálním opatem řádu k řízení pěti klášterů, mezi které náleží i osecký klášter. Opat Bernhard trávil své dny v domě seniorů nazaretských sester v Goppeln u Drážďan, kde byl v péči řádových sester. V sobotu 27. března 2010 v tomto hospicu zemřel a dne 7. dubna byly, po zádušní mši, uloženy jeho ostatky do klášterní krypty. Bratr P.M.Charbel byl 29. září 2008 povolán do cisterciáckého převorství Bochum-Stipel v Německu a v současné době je klášter bez mnišského konventu. O chod kláštera se stará český Kruh přátel kláštera Osek.
